Sociální zabezpečení migrujících osob upravují na evropské úrovni dva základní právní předpisy:
- nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 ze dne 29. dubna 2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení a
- nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 987/2009 ze dne 16. září 2009, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení (ES) č. 883/2004,
obě ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 465/2012 ze dne 22. května 2012 (pro všechny tyto předpisy budeme v dalším textu také uvádět "nařízení").
Podle těchto nařízení postupují občané a instituce ze států Evropské unie, z Norska, Islandu, Lichtenštejnska, ze Švýcarska a případně také ze Spojeného království. Pro všechny tyto státy, na které se vztahuje režim výše uvedených koordinačních nařízení EU, budeme používat pojem "členský stát".
DVA DŮLEŽITÉ PRINCIPY "EVROPSKÉHO" PRÁVA
V souvislosti s výdělečnou činností podle koordinačních nařízení EU jsou důležité dva principy, a sice pojištění ve státě výkonu výdělečné činnosti a princip jednoho pojištění. Výkon výdělečné činnosti, tedy zaměstnání nebo samostatné výdělečné činnosti, představuje základní pravidlo pro určení příslušnosti k právním předpisům sociálního zabezpečení. Osoba zaměstnaná nebo samostatně výdělečně činná podléhá právním předpisům členského státu, na jehož území vykonává výdělečnou činnost, bez ohledu na místo jejího bydliště (pravidlo lex loci laboris). V případě souběžného výkonu zaměstnání ve dvou členských státech může být osoba pojištěna pouze v jedné zemi (princip jednoho pojištění). To také znamená, že osoba nemůže být pojištěna ve dvou zemích anebo naopak v žádné zemi.
Český zaměstnavatel, ať už právnická nebo fyzická osoba, může zaměstnávat osoby ze zemí podléhajících režimu nařízení. Naopak, čeští občané, kteří disponují patřičnými odbornými a jazykovými znalostmi, se snaží získat zaměstnání v některém z uvedených států anebo i ve "třetí zemi" třeba jen z toho důvodu, že za svoji práci mohou reálně očekávat (třeba i výrazně) vyšší mzdu než v České republice.
ÚČAST V ČESKÉM SYSTÉMU
Za účastníky českého systému veřejného zdravotního pojištění se považují také osoby bez trvalého pobytu na území ČR, které jsou zaměstnány u zaměstnavatele se sídlem nebo trvalým pobytem na území ČR.
Podle § 2 odst. 3 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZVZP"), se zaměstnáním pro účel zdravotního pojištění rozumí výkon činností podle § 5 písm. a) ZVZP za předpokladu, že zaměstnanci plynou příjmy ze závislé činnosti, zdaňované podle § 6 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů. Za těchto podmínek je zaměstnaná osoba účastna zdravotního pojištění v České republice, to znamená, že je z pohledu zdravotního pojištění považována za zaměstnance, přičemž pracovněprávní vztah může být uzavřen podle českých, příp. cizích, právních předpisů.
Zakládá-li pracovněprávní vztah osoby bez trvalého pobytu na území ČR účast na zdravotním pojištění, považuje se tato osoba za zaměstnance. Za této situace se zaměstnanec stává pojištěncem veřejného zdravotního pojištění v ČR a na jeho zaměstnavatele se vztahují stanovené zákonné povinnosti, zejména pak oznamování veškerých změn a povinnost odvádět za tohoto zaměstnance pojistné. Pokud si zaměstnanec sám nezvolil zdravotní pojišťovnu (což je jeho právem, protože se stal z titulu zaměstnání u českého zaměstnavatele účastníkem našeho systému), plní zaměstnavatel oznamovací povinnost u místně příslušných úřadoven VZP ČR. Každý zahraniční zaměstnanec obdrží bezplatně od zvolené zdravotní pojišťovny průkaz pojištěnce, a to prostřednictvím zaměstnavatele, který odpovídá za správnost údajů na tomto průkazu.
Pokud zaměstnaná osoba ukončí zaměstnání, resp. pokud jí zanikne účast na zdravotním pojištění, odejme jí zaměstnavatel průkaz pojištěnce (kromě prokazatelných případů, kdy u takové osoby nadále trvá jiné zaměstnání) a odevzdá jej příslušné zdravotní pojišťovně, případně může průkaz odevzdat i sama osoba. Pokud zaměstnavatel nemá možnost průkaz odebrat, jelikož osoba průkaz ztratila nebo se k zaměstnavateli vůbec nedostavila, sdělí zaměstnavatel tuto skutečnost zdravotní pojišťovně. Odebráním průkazu se zajišťuje ochrana poskytovatelů zdravotních služeb (lékařů) před jeho zneužitím, kdy zdravotní pojišťovna neuhradí služby za osobu, která není jejím pojištěncem.
SOUBĚŽNÁ ZAMĚSTNÁNÍ
Zcela jiná situace nastane pro zaměstnavatele tehdy, když zaměstnanec posléze začne (při současném zaměstnání v ČR) pracovat u zaměstnavatele v jiném členském státě, většinou ve státě bydliště. I když je osoba z členského státu zaměstnaná ve dvou členských státech, může být pojištěna pouze v jednom státě. V takovém případě je příslušnost k pojištění určena na žádost osoby pověřenou institucí státu bydliště, kdy v České republice je touto institucí Česká správa sociálního zabezpečení, resp. její organizační složky.
Za výdělečnou činnost se považuje ta činnost, která je za zaměstnání nebo samostatnou výdělečnou činnost považována předpisy o sociálním zabezpečení státu pojištění, resp. státu, ve kterém je tato činnost vykonávána. V případě výkonu výdělečné činnosti ve dvou členských státech se na osobu vztahují právní předpisy státu bydliště za předpokladu, že vykonává v tomto státě tzv. podstatnou část své činnosti. Podmínka podstatné části činnosti se považuje za splněnou tehdy, jedná-li se alespoň o 25 % z hlediska:
-
pracovní doby nebo mzdy zaměstnance,
-
obratu, pracovní doby, množství poskytovaných služeb a příjmu u OSVČ,
přičemž je brán v úvahu i očekávaný vývoj v příštích 12 měsících. Pro daný účel postačí u zaměstnance nebo OSVČ splnění alespoň jednoho ze stanovených kritérií.
V těchto situacích lze stroze konstatovat, že český zaměstnavatel bude čekat, zda mu bude nebo nebude doručen z členského státu formulář A1. Tento formulář dokladuje pojištění neboli účast ve všech systémech sociálního zabezpečení státu, který jej vystavil. Do doby, než je tento formulář doručen (anebo není doručen vůbec), plní zaměstnavatelé veškeré povinnosti vůči české zdravotní pojišťovně. Avšak doručení tohoto formuláře celou situaci zcela zásadním způsobem změní.
Zjednodušeně řečeno, zaměstnává-li český zaměstnavatel občana Slovenska s trvalým pobytem na území Slovenska a tento zaměstnanec předloží českému zaměstnavateli formulář A1 vystavený slovenskou stranou, podléhá slovenský zaměstnanec na základě této skutečnosti zdravotnímu pojištění na Slovensku. Český zaměstnavatel tak postupuje podle právní úpravy platné v tamním systému zdravotního pojištění.
SOUBĚH ZAMĚSTNÁNÍ A SAMOSTATNÉ VÝDĚLEČNÉ ČINNOSTI
Pokud je osoba z členského státu zaměstnána v jednom z těchto států a podniká v jiném z těchto států, je pojištěna ve státě, ve kterém vykonává zaměstnání. Do tohoto státu je tedy placeno i pojistné ze samostatné výdělečné činnosti a zároveň vzniká ve státě pojištění nárok na dávky, jejichž konkrétní obsah a rozsah určují právní předpisy, podle nichž jsou dávky poskytovány a hrazeny.
INSTITUT VYSLÁNÍ
Obecně platí, že na základě výše uvedených koordinačních pravidel Evropské unie je občan České republiky pojištěn (účasten všech systémů sociálního zabezpečení) ve státě, ve kterém vykonává výdělečnou činnost, tedy ve kterém je zaměstnán nebo podniká.
Naproti tomu vyslání, jako jedna z několika výjimek, představuje poměrně často využívanou možnost výkonu výdělečné činnosti v rámci "evropského" prostoru, kdy nespornou výhodou tohoto institutu je skutečnost, že taková osoba (zaměstnanec nebo osoba samostatně výdělečně činná) zůstává po dobu vyslání příslušná ke všem systémům sociálního zabezpečení státu, ze kterého je vyslána. Na tuto osobu se tedy nevztahuje jeden z principů nařízení, a to princip "lex loci laboris" (podle místa výkonu práce), třebaže osoba v zemi, do které je vyslána, vykonává výdělečnou činnost.
Na základě členství České republiky v Evropské unii můžeme z hlediska praktické aplikace institutu vyslání uplatňovat dvě varianty, a to buď vyslání pracovníka z ČR nebo do ČR. Zde se soustředíme na analýzu situace z pohledu občana České republiky pracovně vyslaného na území jiného členského státu. Dále popisované podmínky platí v případě, kdy je občan České republiky vyslán do některého státu Evropské unie, případně do Norska, na Island, do Lichtenštejnska, do Švýcarska nebo do Spojeného království.
Za vyslání se považuje ve smyslu článků 12 (1) a 12 (2) nařízení č. 883/2004 situace, kdy je zaměstnanec nebo OSVČ – podnikatel, který normálně vykonává výdělečnou činnost na území vysílajícího státu, dočasně vyslán na území jiného státu, aby tam jako zaměstnanec vykonával činnost pro vysílajícího zaměstnavatele nebo jako OSVČ na vlastní účet. Základní podmínka stanoví, že…
