Občas lze pří výkladu výkonu práce u zaměstnanců, kteří
mají sjednánu podle
§ 80 ZP kratší pracovní dobu, zaznamenat
nejasnosti ohledně posuzování práce, kterou konají nad délku sjednaného
pracovního úvazku. Zaměstnanec, který si dohodne, že koná práce např. v rozsahu
20 hodin týdně, a odpracuje v tomto týdnu navíc 4 hodiny, vnímá tento výkon
jako práci přesčas, protože ji vykonává nad sjednaný rozsah, a požaduje za
její výkon nejenom mzdu, ale i příplatek za práci přesčas.
Občas i v různých článcích či výkladech lze zaznamenat
posuzování takto vykonané práce za práci přesčas podle
§ 93 ZP. Tento názor jsem zaznamenala
např. v časopise Práce a mzda v článku ze dne 23. 5. 2008, který uveřejnil
Ladislav Smejkal. Autor dovozuje, že sjednaná kratší pracovní doba je pro
tohoto konkrétního zaměstnance stanovenou týdenní pracovní dobou, a proto výkon
práce nad takto stanovenou týdenní pracovní dobu považuje za práci přesčas.
Autor vychází z toho, že zákoník práce definici stanovené týdenní pracovní doby
neobsahuje, ačkoliv jinak v
§ 78 odst. 1 definici dále
používaných pojmů upravuje, a proto za stanovenou týdenní pracovní dobu
(zkráceně uvedeno) je nutné považovat tu délku týdenní pracovní doby, která pro
konkrétního zaměstnance vyplývá z předem stanoveného anebo i sjednaného
kratšího rozvržení pracovní doby. Nepovažuji však tento názor za správný.
Která práce se považuje za práci přesčas, je zákoníkem
práce u zaměstnanců s kratší pracovní dobou výslovně definováno úpravou
obsaženou v
§ 78 odst. 1 písm. i) ZP.
Prací přesčas je práce konaná zaměstnancem na příkaz
zaměstnavatele nebo s jeho souhlasem nad stanovenou týdenní pracovní dobu
vyplývající z předem stanoveného rozvržení pracovní doby a konaná mimo rámec
rozvrhu pracovních směn. Definice práce přesčas tak obsahuje tři definiční
znaky:
Musí se jednat o práci konanou na příkaz zaměstnavatele nebo
s jeho souhlasem. Prací přesčas je proto pouze taková práce, kterou
zaměstnavatel nařídí anebo ji zaměstnanec koná s jeho souhlasem. Zákoník práce
nestanoví formu příkazu ani souhlasu, nemusí se jednat o příkaz či souhlas
písemný, zpravidla tomu tak v praxi ani není, protože práce přesčas je
nařizována nebo souhlas k ní dáván často pouze ústně. Příkaz k výkonu práce
přesčas je zpravidla dán pokynem k vykonání práce mimo rozvrh pracovní doby,
např. za zaměstnance, který nenastoupí na další směnu anebo proto, že je nutné
splnit v určitém čase či termínu pracovní úkol. Stejně tak souhlas
zaměstnavatele může být dán písemně, často však ústně, případně i mlčky, má-li
zaměstnavatel vědomost o tom, že zaměstnanec práci mimo rozvrh předem
stanovených pracovních směn vykonává, a zaměstnanci příkaz k zastavení práce
nedá a výsledky práce převezme nebo výkon práce vezme na vědomí. Z tohoto
definičního znaku vyplývá, že prací přesčas není taková práce, k níž
zaměstnavatel nedá příkaz, anebo není konaná s jeho souhlasem a zaměstnanec sám
ze svého rozhodnutí koná práci byť i mimo rozvrh předem stanoveného rozvržení
pracovní doby.
Druhým znakem je, že se jedná o práci nad stanovenou týdenní
pracovní dobu, vyplývající z předem stanoveného rozvržení pracovní doby.
Stanovenou týdenní pracovní dobu upravuje
§ 79 ZP, v němž jsou stanoveny maximálně
přípustné délky týdenní pracovní doby v závislosti na výkonu některých prací
nebo v závislosti na pracovních režimech. V nadpisu
§ 79 ZP je uvedeno, že upravuje stanovenou
týdenní pracovní dobu a pouze tuto v maximálních limitech stanovenou délku
týdenní pracovní doby zákoník práce v dalších ustanoveních považuje za
stanovenou.
Třetím definičním znakem práce přesčas je, že je konána mimo
rámec rozvrhu pracovních směn. Prací přesčas je pouze ta práce, kterou
zaměstnanec vykonává mimo předem stanovené rozvržení pracovní doby, které mu je
harmonogramem směn nebo rozvržením pracovní doby u zaměstnavatele předem
stanoveno.
Aby se mohlo jednat o výkon práce přesčas, musí být
splněny všechny tři znaky. Tento závěr se týká všech zaměstnanců a
každého výkonu práce. V
§ 78 odst. 1 písm. i) ZP, který
upravuje shora uvedenou definici práce přesčas, je výslovně uvedeno, že u
zaměstnanců s kratší pracovní dobou (§
80 ZP) je prací přesčas až práce přesahující stanovenou týdenní
pracovní dobu. Těmto zaměstnancům není také možné práci přesčas nařídit. Z této
výslovné úpravy zákoníku práce vyplývá, že pro zaměstnance, který sjedná kratší
pracovní dobu, není prací přesčas práce konaná nad sjednaný pracovní
úvazek, ale až práce, která je konaná nad limity stanovené týdenní
pracovní doby upravené v
§ 79 ZP.
Zaměstnavatel může se zaměstnancem sjednat kratší
pracovní dobu, čímž se rozumí, že je sjednána jiná délka týdenní pracovní doby,
než jak je stanovena její délka v
§ 79 a
§ 79a ZP, které shodně upravují nejvýše
přípustnou délku stanovené týdenní pracovní doby u zaměstnanců podle vykonávané
práce (např. při těžbě nerostů) anebo v závislosti na zvoleném pracovním
režimu.
§ 79a ZP upravuje maximálně přípustnou
délku týdenní pracovní doby zaměstnanců mladistvých, tj. zaměstnanců do 18 let
věku. Limity délky týdenní pracovní doby upravené v
§ 79 a
§ 79a ZP jsou nepřekročitelné, jsou to
nejvýše přípustné délky týdenní pracovní doby a ani dohodou mezi
zaměstnavatelem a zaměstnancem nelze tuto délku prodloužit. Tomu odpovídá
nejenom formulace použitá v
§ 79 a
§ 79a ZP, ale také pojem kratší pracovní
doby, protože z použitého pojmu kratší je jednoznačné, že dohoda o jiné délce
týdenní pracovní doby může být pouze směrem dolů, a nikoliv nahoru.
Výslovnou úpravu kratší pracovní doby obsahuje výhradně
ustanovení
§ 80 ZP, které stanoví zásadu, že
zaměstnanci přísluší mzda nebo plat, které odpovídají této kratší pracovní
době. Obecné oprávnění sjednat kratší pracovní dobu vyplývá z ustanovení
§ 2 odst. 1 ZP, protože práva a
povinnosti vyplývající z pracovněprávních vztahů lze sjednat odchylně od
zákoníku práce, jestliže to zákoník práce výslovně nezakazuje anebo z povahy
ustanovení nevyplývá, že není možné se od něj odchýlit. Vzhledem k takto obecně
upravené možnosti postupovat odchylně od jednotlivých ustanovení zákoníku práce
není toto oprávnění výslovně opakováno v jednotlivých ustanoveních ZP, tedy ani
v ustanovení o možnosti sjednat kratší pracovní dobu. Sjednat kratší pracovní
dobu je možné u všech zaměstnavatelů bez výjimky, tedy i u zaměstnavatele
uvedeného v
§ 109 odst. 3 ZP. Podle
zásady upravené v
§ 13 odst. 3 ZP má zaměstnanec v
pracovním poměru právo na přidělování práce v rozsahu…