NahoruKdyž se klasikové mýlí
Orison Swett Marden, americký autor, který žil v
klidnějších časech konce předminulého a začátku minulého století, tvrdil, že
svět náleží vítězi a vítězem může být každý, kdo má dost vytrvalosti a
rychlosti. O tom, kam se s touto strategií můžete dopracovat, vezmete-li slova
klasika příliš vážně, svědčí příběh jednadvacetiletého německého studenta
Moritze Erharda, který absolvoval stáž v londýnské pobočce Bank of America
Merrill Lynch. Za své ambice zaplatit příliš vysokou cenu. Vysněné místo s
vynikajícím nástupním platem, vykoupené nekonečnými přesčasy, nakonec
nevydrželo jeho srdce.
O. S. Marden nebyl jediný, kdo se mýlil. G. B. Shaw
odhadoval, že od roku 2000 budou lidé pracovat pouze 2 hodiny denně a B.
Franklin šel ještě dále, když tvrdil, že to nebude víc než 4 hodiny týdně. A
realita? Tu známe všichni až příliš dobře. Pracujeme stále rychleji a
usilovněji, dovolenou převádíme do dalšího roku a práce hladově ukusuje z
koláče času původně vyhrazenému odpočinku, rodině, koníčkům a přátelům. Moderní
technologie navíc umožňují, že před svým nadřízeným neutečeme ani do hor, k
moři, na chatu či domů. Dostihne nás všude a vleze nám i do postele.
Příliš mnoho práce ale neznamená větší kvalitu.
Unavení, nemocní či stresovaní jedinci podávají automaticky nižší výkon.
Můžeme si sice odsedět svých osm hodin a dokonce k tomu přidat i pár hodin
navíc pro „očko“ u šéfa, nicméně očekávaný efekt se zpravidla nedostaví.
Některé věci prostě potřebují čas a pomalé tempo, ať již jde o strategické
plánování, kreativní vymýšlení či navazování nových obchodních a pracovních
vztahů, a nespokojí se s drobty pozornosti, které jim uděluje naše vyčerpaná
mysl.
Když zdravý rozum se svými argumenty nestačí, lze si
vzít k ruce výzkumy. Podle Mezinárodní organizace práce jsou zaměstnanci v
Belgii, Francii, Norsku a Holandsku produktivnější než jejich američtí
kolegové, kteří tráví v…
