Hospodářské výsledky společnosti často vedou k potřebě
snížení nákladů, přičemž v této souvislosti vyvstávají otázky možného snížení
mezd zaměstnancům. Zaměstnavatelé také často uvažují nad snížením mzdy u
konkrétních zaměstnanců z důvodu jejich porušování pracovní kázně či
neuspokojivých pracovních výsledků. Tyto pokusy pak často ztroskotají na tom,
že zaměstnavatelé neznají své možnosti v této oblasti, případně nemají správně
naformulovaná mzdová ujednání.
Na základě
§ 113 odst. 1 zákona č.
262/2006 Sb., zákoník práce, v platném znění (dále jen ZP), se mzda sjednává
či stanovuje následujícími způsoby:
Ačkoli si toto mnohdy zaměstnanci (a někdy i
zaměstnavatelé) při podpisu pracovní smlouvy neuvědomují, způsob sjednání či
stanovení mzdy má zásadní vliv na možnost zaměstnavatele mzdu snížit (či
jinak měnit). Jednotlivé možnosti snížení mzdy budou rozebrány níže, v každém
případě však platí, že mzda nesmí být nižší než minimální mzda dle
vládního nařízení č. 567/2006 Sb.
Do minimální mzdy se přitom nezapočítávají příplatky (za
práci přesčas, ve svátek apod.).
Zároveň je třeba podotknout, že nařízení o minimální
mzdě nestanoví pouze jednu hranici minimální mzdy, ale také úrovně tzv.
zaručené mzdy. Zaručená mzda (dříve označována jako mzdové tarify) představuje
rozlišení úrovní minimální mzdy do 8 skupin dle složitosti, odpovědnosti a
namáhavosti vykonávaných prací. Minimální mzda přitom odpovídá první úrovni
zaručené mzdy, tedy pracím nejméně náročným. U náročnějších prací je tak
možné mzdu krátit pouze do minima úrovně zaručené mzdy, nikoli až na úroveň
minimální mzdy. Jedinou výjimkou je mzda sjednaná v kolektivní smlouvě, u
které nemusí být dodrženy úrovně zaručené mzdy. Tato možnost je ovšem spíše
teoretická, když se nejeví jako příliš reálné vyjednat s odborovou organizací
mzdové tarify pod jednotlivými úrovněmi zaručené mzdy.
Smluvní mzda bývá typicky sjednána se zaměstnancem
přímo v pracovní smlouvě, nebo bývají uzavírány tzv. dohody o mzdě buď ve formě
samostatných smluvních ujednání, či jako přílohy pracovních smluv.
V případě smluvní mzdy platí, že je zaměstnavatel
oprávněn přistoupit ke krácení základní mzdy pouze se souhlasem
zaměstnance - pochopitelně s výjimkou zákonných či předem sjednaných srážek
ze mzdy, případně s výjimkou jednostranného započtení vzájemných pohledávek
zaměstnavatelem (možnost započtení byla potvrzena v nedávném rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3330/2011 ze dne 19. 2. 2013). Pokud
zaměstnanec se změnou výše mzdy nesouhlasí, zaměstnavatel není oprávněn mzdu
jednostranně snížit. To platí i pro případné peněžní postihy (snižování
mzdy) z důvodu porušení pracovních povinností ze strany zaměstnance, které je
zákonem výslovně zakázáno (§ 346b odst.
1 zákoníku práce).
NahoruPohyblivá složka mzdy
Výše uvedené se vztahuje pouze na tzv. základní
mzdu, tedy nikoli na případné pohyblivé složky mzdy, pokud byly sjednány.
Zaměstnavatel totiž může se zaměstnancem sjednat základní mzdu a vedle toho
ještě pohyblivou složku mzdy, jejíž výše bude záviset na plnění pracovních
povinností zaměstnance. Ta může být zaměstnavatelem vyhodnocována například
měsíčně či čtvrtletně. Pokud je pohyblivá složka mzdy sjednána v určité
maximální výši, má pak zaměstnavatel v rámci tohoto rozmezí možnost výši
pohyblivé složky mzdy jednostranně určit i bez souhlasu zaměstnance.
Ovšem zaměstnavatel nemůže ani v tomto případě
postupovat zcela libovolně. Pokud je pohyblivá složka navázána na
pracovní výkon zaměstnance, měl by zaměstnavatel být schopen odůvodnit její
případné krácení nedostatečnými pracovními výsledky zaměstnance, a to zejména s
ohledem na rovné zacházení vůči ostatním zaměstnancům (požadavkem poskytnutí
stejné mzdy za stejnou práci dle
§ 110 zákoníku práce).
I na pohyblivou složku mzdy lze ovšem s největší
pravděpodobností vztáhnout výše zmiňované ustanovení
§ 346b odst. 1 zákoníku práce o
zákazu peněžních +1[Pp]ostihů za porušení pracovních povinností. Tento princip
vyplývá i z rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, dle kterého nelze jako jedno
z kritérií pro určení výše mzdy stanovit dodržování pracovní kázně zaměstnancem
(dodržování povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k
zaměstnancem vykonávané práci).
Ačkoli se tedy toto může jevit jako poměrně překvapivé,
snížení výše mzdy, včetně pohyblivé složky, odůvodněné porušením pracovní kázně
zaměstnancem by pravděpodobně bylo v případném soudním sporu považováno za
neplatné
. Formou pohyblivé složky mzdy jsou přitom i roční či jiné
bonusy, jejichž režim bude rozebrán dále.
NahoruDohoda o mzdě na dobu určitou
V praxi se lze někdy setkat s tím, že je mzda
sjednávána na dobu určitou a (obvykle každoročně) vyhodnocována a znovu se
zaměstnancem dojednávána. Tento způsob sjednání mzdy je poměrně nešťastný,
jelikož může vést k patové situaci, kdy mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem k
dohodě o výši mzdy na následující rok nedojde, ačkoli pracovní poměr nadále
trvá. Otázkou je, zda lze pak bez dalšího aplikovat poslední mzdu, kterou si
zaměstnanec a zaměstnavatel sjednali na uplynulé období, nebo jestli je
zaměstnavatel oprávněn v takovém případě určit mzdu sám.
Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2002, sp.
zn. 21 Cdo 698/2002 vyplývá následující: Sjednání mzdy v pracovní nebo v
jiné smlouvě může být omezeno ujednáním účastníků pracovního poměru jen na
určité výslovně stanovené období; po uplynutí dohodnuté doby nemůže již být
toto ujednání právním podkladem pro poskytování mzdy v dalším průběhu
pracovního poměru. Nedospějí-li účastníci pracovního poměru k dohodě o mzdových
podmínkách, náleží zaměstnanci mzda, která nemůže být nižší, než náleží podle
kolektivní smlouvy nebo než stanoví zákon.
Z tohoto judikátu tedy vyplývá, že sjednávání mzdy
pouze na dobu určitou je nevýhodné zejména pro zaměstnance. V případě, že
se totiž zaměstnanec se zaměstnavatelem nedohodne na mzdě na další období,
zaměstnavatel může mzdu určit jednostranně. I v takovém případě bude
pochopitelně platit princip stejné mzdy za stejnou práci (práci shodné
hodnoty).
NahoruVypovězení dohody o mzdě
Určitá možnost snížení smluvní mzdy bez souhlasu
zaměstnance přichází v úvahu také formou vypovězení dohody o mzdě. Jedná se o
postup v praxi dosud neozkoušený, nicméně s ohledem na zásadu subsidiárního
použití občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb.), který obecný
institut vypovězení smlouvy upravuje, si jej lze představit. Na základě
§ 4 zákoníku práce totiž platí, že
instituty občanského zákoníku se použijí podpůrně na pracovněprávní vztahy,
pokud toto neodporuje základním zásadám pracovněprávních vztahů.
Dle
§ 582 občanského zákoníku lze vypovědět
bez uvedení důvodu jakoukoli dohodu uzavřenou na dobu neurčitou zavazující k
opakující se činnosti s tříměsíční výpovědní dobou ke konci kalendářního
čtvrtletí. Pokud by tedy byla uzavřena samostatná dohoda o mzdě, podpůrným
použitím občanského zákoníku by měla být vypověditelná. Zákoník práce tuto
možnost nezakazuje.
Možnost vypovězení dohody o mzdě se možná jeví poněkud
odvážnou a je otázkou, zda by takový postup nebyl soudy shledán jako odporující
základním zásadám pracovněprávních vztahů (zejména zásadě zvláštní ochrany
zaměstnance). Na druhou stranu pokud je právně přípustné stanovit mzdu
jednostranně mzdovým výměrem či vnitřním předpisem (viz níže), nenacházím
dostatečné argumenty pro tvrzení, že výpověď dohody o mzdě by odporovala
základním zásadám pracovněprávních vztahů. Muselo by se ovšem dle mého názoru
jednat o samostatné dohody o mzdě, tedy nikoli smluvní ujednání, která
tvoří součást pracovní smlouvy (v druhém případě totiž lze argumentovat, že
pracovní smlouvu, a tedy i ujednání o mzdě, které je její nedílnou součástí,
vypovědět nelze).
Otázkou v této souvislosti také je, jaký by byl
další postup po vypovězení dohody o mzdě, pokud by nedošlo k nové
dohodě. Zejména, zda by se uplatnil výše uvedený princip jako při…