Rabi Volf ze Zbaraže byl pověstný tím, že se dovedl
hluboce soustředit i při největším hluku. Jednou cestoval a nikdo z jeho
průvodců se ho neodvážil rušit. Tu k němu ale přistoupil nějaký student a
požádal ho o pomoc. Je prý úplně bez prostředků, nemá kde spát ani co jíst.
Rabi sáhl bez otálení do kapsy a vytáhl velký stříbrňák. Podíval se na
studenta, ale pak se rozmyslel a nabídl mu menší minci. Chvíli pozoroval
zamračeného studenta a pak se otázal: Nu co je? Netváříš se právě
spokojeně.
Ale ano, rabi, odpověděl student, jenom nerozumím tomu, proč
jste si to náhle rozmyslel.
Abych tě, mladý příteli, poučil o tom, že mladík tvého věku se
nemusí stydět něco přijmout. Ale nesmí se příliš spoléhat na zázraky.
(Elie Wiesel: Příběhy proti smutku, moudrost
chasidských mistrů)
Správná míra pomoci