Čtenáři Vás znají jako propagátora konceptu svobodných firem. Jak jste přišel na stopu tomuto tématu?
Pocházím z rodiny, kde se razilo heslo: "Nesmíš jen tak sedět." A tak jsem neseděl, ale studoval a pracoval. Když jsem sledoval dění ve firmách, zjistil jsem, že spousta činností postrádá smysl – a navíc čím nesmyslnější práce, tím lépe honorovaná. A tak mě začala zajímat otázka, jak si vytvořit práci, která by byla užitečná, prospěšná a která by člověka naplňovala a bavila. A protože nejsme solitéři, ale potřebujeme fungovat v lidské skupině, zaměřil jsem se na firemní oblast.
Když jsem začal mluvit o svobodě, vydávat knihy o tomto tématu a organizovat konference Svoboda v práci, hodně lidí na to slyšelo. Svoboda je totiž koncept, který milujeme. Ale když jsem sledoval praktickou aplikaci těchto principů, bylo mi z toho smutno. Svobodě nesmí chybět odpovědnost, není to o setkávání s kolegy u kulečníkového turnaje, o společných obědech a dalších firemních akcích, ale především o tom, zda má naše práce smysl a jaký má vliv na zákazníky, komunitu a potažmo na životní prostředí kolem nás.
Takže jste přešel od svobodných firem k odpovědným?
Vlastně ano. Přispěl k tomu také můj osobní zážitek. Když se nám narodily děti, došlo mi, že bydlení v centru Prahy u dálnice není pro jejich zdraví zrovna optimální, a tak jsme se odstěhovali do novostavby v malém satelitním městečku. Pokud jsme od jara do podzimu žili na zahradě, ještě to šlo. Sice mě štvalo, když jsem viděl lány řepky, které nás obklopovaly a byly pravidelně zavlažovány postřiky, ale děti byly zdravé. Horší to bylo na podzim a v zimě, kdy jsme se ze zahrady přesunuli do bytu. Celou zimu jsme strávili po dětských ordinacích a doma skladovali antibiotika. Protože podobné problémy měli i naši sousedé, nechal jsem si v bytě změřit škodliviny, které mnohonásobně překračovaly povolené limity. Zdrojem byly laminátové podlahy. Reklamace nepomohla, protože podlahy prý splňují české normy, a nám se dostalo pouhého doporučení často větrat.
Přemýšlel jsem o tom, čí je to zodpovědnost, že jsem přiotrávil svoje děti? Moje, nebo za to může výrobce podlah, developer, který dům postavil, naše legislativa? Kde to vlastně začíná? U výrobců? A kdo to vlastně je? V dnešním komplikovaném světě, kdy nevím, kde materiál vyrostl, jaké chemické látky obsahuje, kdo výrobek vyrobil, bych potřeboval čtyři doktoráty z chemie a nekonečný čas, abych tomu rozuměl a mohl se fundovaně rozhodnout.
A tak jsem začal pracovat na projektu, který jsme nazvali slušná firma. Celá svoboda totiž stojí na elementární lidské slušnosti. Na tom, že firma nemůže sledovat jen zájmy akcionářů, ale také zájmy ostatních skupin. Jsou tu zaměstnanci, kteří by neměli odcházet z práce nemocní a vyčerpaní nesmyslnou otročinou, zákazníci, kteří by neměli onemocnět z našich výrobků a být manipulováni komplikovaným systémem slev, příroda, která nás obklopuje a jejíž jsme součástí, a tak bychom mohli pokračovat.
Dovedu si představit, že jedinci i firmy spíše uslyší na slovo svoboda než na slušnost. Nebo se mýlím?
Samozřejmě, zejména…
